Dokument a fikce

Naučíme-li se zpracovávat vlnobití obrazů, může z toho povstat nová a důstojná forma existence. Angažovanost na paměti jiných za spolupráce všech ostatních. (Vilém Flusser)

Struktura skutečnosti je ze své podstaty nenapodobitelná. I ten nejúžasnější hraný film z vylodění spojenců v Normandii nemá působivost dokumentárního záznamu - kdyby tam tenkrát mohlo být několik dokumentaristů s DV kamerami a točit vše v barvách a se zvukem. V té představě nejde o senzaci, nejde o krev - jde o skutečnost dění. Dokumentární záznam z nás činí účastníky jiných skutečností. Svědky sice němé a bez možnosti zasahovat, ale zato s větším vhledem a v časovém průřezu, o kterém skuteční účastníci dokumentárního příběhu neměli, když byli před kamerou, ani tušení.

Pomíjivost času probouzí touhu zachytit, zaznamenat. Prvním záznamovým médiem je lidská paměť. Potřeba sdílet vede ke slovům a obrazům. Ale už krajina má paměť. Vlastně všechno co máme kolem sebe i v sobě jsou nějaké podoby zápisů. Tvář, postava, byt, ulice. Stopy příběhů, jejich fragmenty.

Obraz zachycuje svět, jeho jevení se, napodobuje i jeho světlo, ale nezachycuje čas. Až přišla paměť stříbra, kterou lze ustálit. Fotografie, jako zachycení oka-mžiku nevratné skutečnosti. Půvab starých deníků, autobiografií a alb rodinných fotografií je obdobný: perspektiva časového odstupu i vědomí rozuzlení dodává záznamům lidských životů tajemné kouzlo. Nejpůsobivější jsou fragmenty náhodně zachycené a nechtěné. Ale autenticita paradoxně vyzařuje i z aranžovaných svatebních skupinek ve fotografově ateliéru - skutečnost se nedá úplně vyretušovat - prosakuje kouzlem nechtěného.

Ve fotografiích jsou to zmrtvělé momenty vytržené z plynutí času. Ale když je těch oka-mžiků pětadvacet za vteřinu, zaznamenali jsme čas. Dokument dostává další rozměr! (A později zvuk a později barva.)

Čas je nevratný, ale jeho záznam je vratný. Můžeme ho kdykoliv zopakovat - i pustit pozpátku. Můžeme záznamy kombinovat, editovat. Jako slova do vět. Jako řeč obrazů.

Proč je dokument často působivější, než fikce? Jedno z možných vysvětlení je přebujení komercionalizovaných fikcí. Drtivá většina audiovizuálně vyprávěných příběhů, které se na nás valí nejen z komerčních televizí, je vykalkulovaná za jediným účelem: udržet diváka u obrazovky, aby mu bylo lze nasypat do hlavy povolenou porci reklamy. V poměru kvality k množství se tak stávají “opravdové” příběhy, vzniklé z potřeby vyprávět, zachytit, ztvárnit a sdílet něco, co autor považuje za důležité, menšinovou raritou.

Documentum - říká latinský slovník, je naučení, příklad, výstraha. Teprve v dalších významech doklad, důkaz, svědectví. Fictum - výmysl, smyšlenka, lež, cosi vytvořeného, či předstíraného.

Podstatný rozdíl je možná v tom, že dokument nemůže být bez kontextu. Tím že obsahuje záznamy skutečných lidí ve skutečných životních situacích, má svůj základní kontext daný, i když ho třebas autoři překryli tendenčním, či úplně falešným kontextem.

Mě osobně přitahuje na dokumentárním žánru interakce dvou skutečností: Zprostředkované setkávání s lidmi a životními situacemi které jsou nepochybné, autentické, a současně jsou pro diváky (i autora filmu) něčím překvapivé a nové. Zážitek objevu, současně se zážitkem autenticity.

Osobní, autorský postoj. Když se mě takový dokumentární materiál podaří natočit, mohu s ním pak pracovat jako se stavebnicí. Vnáším do filmu svůj vlastní názor a postoj. Pokud možno nikoliv komentářem, ale tím, jak natočené situace prokládám mezi sebe a vytvářím z nich nový kontext. Objevný a také něčím “skutečný”.